Lidická stopa v Michelinu - Srpen 2024
- Dany Ludvíková
- 31. 7. 2024
- Minut čtení: 3
Aktualizováno: 21. 1.
Jmenuji se Dany Ludvíková a ráda bych se s vámi podělila o svou kulinářskou cestu.
Od mala jsem trávila většinu svého času v kuchyni – ať už ujídáním dobrot, pomáháním s vařením nebo modelováním detailů na dorty. Být kuchařem není nejjednodušší práce na světě. I přesto, že se to tak může zdát v porovnání s domácím vařením, profesionální dráha kuchaře může být a často bývá časově, fyzicky a psychicky náročná. Je to však povolání, které vás plně pohltí.
Můj pohled na profesionální kuchařskou kariéru je takový, že se člověk musí plně oddat, protože v určité chvíli se práce stane hlavní prioritou. Čtrnáct hodin na nohách, přípravy, servis, úklid – to je rutina. Mé první kulinářské krůčky začaly u nás doma, kdy mě má babička a mamka učily základy kuchařiny a cukrařiny. I přesto, že moje mamka není vyučená cukrářka, má obrovský talent, který mi celý můj život předávala a vedla mě pomalu, ale jistě k našemu teď už rodinnému řemeslu.
V Česku jsem studovala na gastronomické střední škole, která mi otevřela mnoho dveří – ať už do tajů barmanství, kávy nebo vína. Také jsem měla to štěstí cestovat po světě a tvořit si kontakty. Od mala jsem velmi ráda cestovala, jsem známá tím, že mám boty z toulavého telete. Nerada dlouho zůstávám na stejném místě a ráda objevuji nová.
V mém prvním ročníku jsem se dostala do Pekingu v Číně. To byla cesta, která kompletně změnila můj pohled na život. Od koukání na fotografie Velké čínské zdi s myšlenkou, že tam se člověk jako já nikdy nepodívá, až po moment, kdy jsem se v patnácti letech na Velké čínské zdi procházela. To byl moment, kdy jsem si uvědomila, že jakýkoliv sen mám, pokud si za ním pevně půjdu, splní se. Vím, může to znít jako klišé, ale světe div se – ono to opravdu funguje. Po mém dobrodružství v Číně jsem se dostala na Floridu do Orlanda, kde jsem poznala spoustu úžasných kuchařů a kulinářů, se kterými jsem stále v kontaktu a navzájem se inspirujeme našimi cestami.
Po ukončení mé střední školy a úspěšné maturitě jsem cítila, že potřebuji změnu. Cítila jsem, že jsem ve věku, kdy si chci dokázat, že mám na to vybudovat si svou vlastní kariéru a svou vlastní cestu. Rozhodla jsem se vylepšit svoji angličtinu a udělat takovou zkušební cestu, abych si otestovala, zda je život v zahraničí na trvalo nebo alespoň dlouhodobě skutečně ta správná cesta. Pár týdnů po mé maturitě jsem se tedy vydala na měsíc do Jižní Afriky, do Kapského Města, na anglický kurz. Žila jsem s velmi milou muslimskou rodinou, musela jsem se naučit jiné kultuře a jiným pravidlům, a mohu upřímně říct, že jsem se naprosto zamilovala. Byla to příjemná změna – poznávání nových míst, bez předsudků poznávat novou kulturu.
Stále si pamatuji své pocity poslední den na letišti, kdy jsem čekala na odbavení mých zavazadel a brečela, protože jsem se nechtěla vrátit domů. Ne proto, že bych nechtěla zpátky za svou rodinou, ale proto, že jsem se vracela zpět do světa, který pro mě v tu dobu už nebyl tak vzrušující. Když jsem dorazila domů, začala jsem hledat místa ve světě, kam bych se mohla přestěhovat a plně začít svůj dospělý život. Po dlouhém rozhodování vyhrály Britské ostrovy, konkrétně Birmingham, kde jsem studovala na vysoké kulinářské škole.
Teď píši tento text čtyři roky od mého finálního rozhodnutí odstěhovat se od své rodiny do neznámého světa. Mám úspěšně ukončené bakalářské studium, pracuji jako Chef de Partie na sekci ryby v michelinské restauraci a plánuji stěhování do další země na konci roku.
Je vtipné, jak život plyne. Člověk míní a život opravdu mění. Je to však vzrušující jízda plná dobrodružství a já bych se právě o ně a mé kuchařské zážitky s vámi, čtenáři Lidického zpravodaje, velice ráda podělila. Děkuji za váš čas a moc se těším na příště, kdy se s vámi podělím více o životě v Anglii a o tom, jak vlastně funguje taková michelinská restaurace.
